Stvoření nebo tento vesmír bývá některými náboženstvími považováno za to nejlepší, co je. Nejlepší možný svět apod. Pojetí, k němuž se kloním já, je takové, že stvoření je především nedokonalé. Proto není ani nejlepší.
Dokonce i lepší svět než je tento vesmír je možné a velmi snadné si představit. Byl by to svět, v němž by udržení existence živých bytostí nezáviselo na tom, zda se jim každý den podaří zabít a zkonzumovat jiné živé bytosti. Tento vesmír je všeobecná požíračka živých ve snaze oddálit to, k čemu všechny bytosti tíhnou: smrt, konec. Je to mlýn smrti.
Vše, co je stvořeno, podléhá své zkáze. Už v okamžiku stvoření nebo vzniku v něm začíná klíčit semeno smrti. Neudrží se, nežije skutečný Život, pouze se v zoufalém zápase pokouší oddálit svůj konec. Tento svět je místem, kde triumfuje smrt, poháněná zlem.
Naproti tomu v Dokonalosti, v Úplnosti, není žádná mezera, žádná nedostatečnost. Říše věčného dobra je místem pravého života, radosti a čistého štěstí. V Úplnosti je všechno, nepotřebuje ještě nadto něco tvořit, protože není co. To signalizuje, že každé stvoření je aktem zoufalství, které nechápe, jak se věci mají.
Jinými slovy, není žádný důvod, aby existovalo stvoření. Dokonalost nepotřebuje stvoření, nedokonalý svět, jako přívažek, jako cosi zbytečného vedle sebe nebo spíše pod sebou. Ale naše duše jsou ponořeny hluboko v tomto stvoření, v tomto království nedokonalosti, a proto většinou nepoznávají nádherné dobro věčné Dokonalosti.
Nedokonalé stvoření ale přesto existuje, přinejmenším v našem vědomí, jako obsah našeho poznání. Proč vůbec vzniklo? Na tuto otázku existuje několik různých odpovědí. Lidé se přiklánějí k té či oné, podle toho, v jaké bohy věří.
Pro mě z toho všeho plynou jednoznačné odpovědi ohledně toho, jak je složeno Absolutno.
