Duchovně usilovat znamená podle mé zkušenosti především překonávat odpor přirozených pudů. Když píšu "přirozených", nemám tím na mysli "samosebou správných", ale pouze "daných narozením". Přirozenost se většinou hodně přeceňuje.
Překonání je součástí morálního jednání, jednání, které souvisí s dobrem a zlem. Morálně správné jednání má svou nevyčíslitelnou a nekonvertibilní hodnotu právě proto, že jeho podstatou je nelehké překonání nízkých hnutí a tužeb. Ne každý to dokáže a ne každý to dokáže ve většině etických situací, v nichž se ocitne. Proto je překonání vzácné, jako veliký poklad. Nelze ho koupit, nelze ho vyčíslit ani redukovat nebo jinak převést na něco jiného.
Mnoho lidí leká překonání svou nedobytnou vznešeností, a tak se ho snaží pošpinit, marginalizovat nebo zamlčet. Nevěra je vydávána za podlehnutí síle lásky, Dobro se chápe pomocí hermeneutiky podezření jako něco jiného a samo o sobě prý neexistuje, cení se bohatství, moc, vítězná chytrost. Proč se tedy překonat? Vždyť přirozené (= správné) je následovat své instinkty, touhy, pudy. To je však právě celý rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Zvíře poslouchá svoje tělo, skutečný člověk však stojí mimo tento žalář přírody.
