Chovám jistou povrchní úctu k inteligenci, i když ji z větší části dostáváme vrozenou, jako dispozici, kterou můžeme v nějakém stupni rozvinout, za pomoci rodičů, učitelů a později i nás samých.
Přesto vysoce inteligentní lidé nemají můj respekt. Inteligence je nástroj sloužící k pochopení souvislostí a vyvozování správných závěrů; v praktickém ohledu slouží k řešení problémů.
Ale někdo může mít IQ nad 160 a přece být z osobnostního, morálního hlediska odporný darebák, bezohledný sobec atd. Takový člověk nemůže být hoden obdivu a úcty, ani následování.
Můj obdiv a respekt mají proto pouze lidé, kteří usilují o dobro. Lidé, kteří přinášejí do svého okolí porozumění, mír, spravedlnost.
Nemusejí to být nositelé Nobelovy ceny míru, ba právě naopak, nikdo o nich neví. Jsou nenápadní, laskaví, a svého bystrého ducha používají vždy také s ohledem na morální dopad jejich jednání.
Využívají vědění nenápadným způsobem k tomu, aby to, co dělají, nebo k čemu vedou druhé, přinášelo dobré plody.
Tito lidé jsou jedni z mála, možná jediní, před nimiž bych se dokázal poklonit. Ale není jich mnoho, je těžké je najít, tyto veliké učitele. Jinak ovšem stále platí, že duchovního vůdce má každý sám v sobě.
