Na základě četby různých dějin filozofie jsem dospěl k poznatku, že snažit se rozumem sestavit metafyzický systém je naprostá pošetilost.
Metafyzika by měla říct, jaká je absolutní pravda. Měla by jít za fyziku, za to, co vnímáme a poznáváme, k celku všeho. Ale dokážeme to?
Představuju si lidskou situaci tímto pomocným obrazem: metafyzika je jako obrovský hangár. My lidé jsme uzavřeni uvnitř toho hangáru v malé stavební boudě bez oken (ve vesmíru, respektive v obsahu našeho vědomí). Nevíme, jak to vypadá v hangáru, nevíme ani, na kterém místě je naše bouda, co představuje v rámci absolutna.
Ptáme se po celku, po absolutní, metafyzické pravdě. Ale jenom někteří jsou natolik poctiví, aby přiznali, že vlastně nevíme nic. Během dějin filozofického myšlení vzniklo několik velkolepých metafyzických systémů, jejichž základní potíží ale je, že jejich správnost nejde ověřit.
Všichni metafyzikové se snaží sestavit popis hangáru, ale používají k tomu pouze vnitřní popis boudy, v níž jsou uzavřeni, protože nic jiného nemají k dispozici. A protože popis boudy není popis hangáru, hroutí se tyto systémy pod náporem jiných popisů a námitek, které vycházejí z nějaké intuice, že to, co popisují, není to, co tvrdí, že popisují.
Lze tomu uniknout? Lze se dostat z této podivné situace, kdy víme, že jedině metafyzika nám může dát pravdivý a přesný popis naší situace, smysl života atd., ale že právě její poznání je nám nějak v pozemském životě ve vesmíru znemožněno?
Na teoretické rovině se nejspíš nedokážeme osvobodit z boudy a prohlédnout si hangár. Přesněji řečeno, možná to na krátkou chvíli jde, ale asi bychom nevěděli, jestli je to pravda nebo jen krizová halucinace mozku.
Na rovině praktické, morální, je podle mé zkušenosti možné poznat některé informace, které poukazují k absolutnu. Především, že člověka dělá člověkem schopnost přesáhnout přírodu a vesmír směrem k duchovnu. Duchovno je nepřírodní, nebiologická, mimo- a protipřírodní rovina. A my do ní patříme.
K duchovnu nám pak pomáhá směřovat morální rovina našich životů. My lidé nežijeme stejným způsobem jako nižší zvířata. Nižší druhy jako by ještě byly zcela nebo většinou pod nadvládou evoluční logiky. Smyslem jejich života je rozmnožit se a vychovat mláďata.
Ale nám lidem to nestačí, i když i tuto činnost provádíme. Je tu něco víc, je tu celek celků, to nejvyšší, to absolutní, a my po tom pátráme. Někteří neustále, někteří jen někdy. Ale víme, že to existuje, a chceme to. Ceníme si toho víc než biologické, fyzické roviny života.
A právě to, co hledáme, je metafyzické poznání.
