Měl jsem původně v úmyslu napsat něco o dalajlámovi a nyní též o katolickém papeži Benediktu XVI. Oba tito náboženští vůdci by se dali samozřejmě pojmout v několika rovinách: jako mediální celebrity, jako političtí vůdci svých hnutí, jako učitelé nabízející určitá pojetí duchovna, a nebo jako konkrétní jednotlivci ze života, hodnotitelní například na základě toho, jaké činy konají vůči druhým lidem.
Pak jsem si ale takový příspěvek rozmyslel. Jako jednotlivce zblízka je neznám. Jako mediální celebrity by šli jistě oba velmi zžíravě kritizovat, ale to nechci. Jako političtí vůdci mě nezajímají, jako učitelé duchovna mi nemají co říct, protože moje cesta je zcela jiná.
Pak jsem si uvědomil, že zmíněný poslední důvod je důvodem hlavním: ani jeden z nich mě vlastně nezajímá. Moje pojetí duchovna je úplně mimo to, co oba učí. Nepředstavují pro mě žádnou konkurenci.
To ovšem neznamená, že bych nemohl přistoupit na evoluční hru pomlouvání konkurence. Jenomže já na ni nechci přistoupit. Nechci tady někoho kritizovat jenom proto, abych pak jako zázrakem nabídnul vlastní správnou cestu. Nechci přistupovat na hru "další hráč se snaží ukázat, že je lepší než ti druzí".
Moje cesta je moje cesta. Nepovažuji žádné náboženství za správné. Rozhodující je spíše vnitřní zkušenost. Náboženství nám ukazují svoje zakladatele a jejich následovníky a také jejich protivníky. Učí nás koho a co milovat a chránit a koho a co nenávidět a likvidovat. Takové touhy nemám.
Vzájemné spory mezi světonázory, všechny ty nenávistné bitky mezi stoupenci toho či onoho náboženství - není to tak divné, tak nesprávné? Neměl by člověk žít duchovně spíš uvnitř a navenek být prostě jen sousedem a bližním druhých lidí, aniž by je obtěžoval nějakými vybájenými historickými legendami?
