Vnější vůdce je člověk. Je to samostatná bytost mimo mě. Může mít osobní charisma, jímž mě dočasně omámí. Ale to z jeho cesty nedělá mou.
Moje zkušenost je taková, že spousta lidí, kteří byli kdysi vychvalováni až do nebes, obrovsky zklamala. Čekal jsem od nich univerzální hájení dobra a univerzální kritiku zla, padni komu padni. Ale co jsem viděl? Viděl jsem, že oni hovoří jako politici: o jednom dobru hovoří, o jiném mlčí. Jedno zlo kritizují, druhé jako by neexistovalo.
Proto vím, že jediný pravý vůdce je ten uvnitř mě. Ostatní lidé mohou být učitelé, pomocníci, ale nic nemá vyšší autoritu než vlastní morální poznání a rozhodování. To je na tom všem, čemu říkám duchovní život, zřejmě to nejtěžší. Není nikdo, na koho se lze v těchto záležitostech spolehnout (a vymlouvat), jsem tu jen já a studený vesmír. Ale je tu též zářící, nepomíjivý poklad, z něhož lze čerpat sílu a radovat se.
