Bylo by krásné, kdybychom viděli, jak se celý svět, všichni lidé, vyvíjí k míru a k dobru. Bylo by ještě velkolepější, kdybychom mohli pozorovat takový vývoj v celém pozorovatelném vesmíru. Bytosti by se stávaly vnímavějšími, klidnějšími vůči sobě navzájem, lidé by respektovali své odlišnosti, vycházeli by si vstříct v dobré vůli, která jediná může spojit i jednotlivce naprosto odlišných kultur a civilizací.
Takový vývoj je myslitelný, je představitelný a mohl by se skutečně dít před našima očima. Ale obávám se, že příběh evoluce je příběhem války a zápolení.
Lidé spolu neustále válčí a asi hned tak nepřestanou. Sjednotit se dokážou pouze v případě vážného společného ohrožení. Tehdy jsou dočasně zapomenuty všechny vzájemné konflikty a všichni konají pro společnou věc obrany. Jakmile je však společné nebezpečí zažehnáno, obnovuje se původní stav války všech proti všem.
Širší pohled je ještě smutnější: jednotlivé živočišné druhy se vzájemně požírají, oddalují svou smrt tím, že zabíjejí jiné živé bytosti. Jinak nepřežijí. Takto je postaven tento vesmír.
Základem vesmíru je konflikt. Proto se vyvíjí, je v pohybu, a proto také běží čas. Čas, který vše zabíjí a nic nenechá navěky. Všeničící čas kraluje svému království války a všechno dočasné nakonec činí nesmyslným.
A přece je v lidech a možná i v jiných podobných bytostech v jiných částech vesmíru cosi zcela jiného. Je v nich touha po míru, po dobru, po jednotě lidstva a vůbec všech rozumných dobrých bytostí. Je v nich touha po věčném trvání takového stavu.
Tato touha v krutém, válčícím vesmíru nikdy nezvítězí ani nepřevládne. Nepatří sem. Nepochází odtud. Ale lidé ji přesto znají a cení si jí nade všechno. Patří k nám, je naším nejlepším dědictvím a podstatou, je tím, co čas nemůže zničit a zahladit.
Podle přijetí nebo odmítání této touhy se bytosti dělí na obyvatele dvou světů. Toto předurčení není dáno vůlí vyšší bytosti, ale původem od věčnosti.
